Mapa - Rumunsko (România)

Rumunská vlajka

Rumunsko je stát na Balkánském poloostrově v jihovýchodní části Evropy. Sousedí s Ukrajinou a Moldavskem na severovýchodě, s Maďarskem na severozápadě, se Srbskem na západě a s Bulharskem na jihu. Východní břehy země omývají vody Černého moře.

S celkovou rozlohou 238 397 kilometrů čtverečních a 20 miliony obyvatel je Rumunsko 8. největším a 6. nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Jeho hlavním a největším městem je Bukurešť, kde žije 1,8 milionu obyvatel, což z ní činí šesté největší město v EU. Rumunsko má 47. největší ekonomiku na světě podle nominálního hrubého domácího produktu. Od roku 2000 zaznamenává značný ekonomický růst, od roku 2017 dokonce největší v EU (spolu s Irskem).

Moderní Rumunsko vzniklo v roce 1859, personální unií podunajských knížectví Moldavska a Valašska. Nový stát, oficiálně nazývaný Rumunsko od roku 1866, získal v roce 1877 nezávislost na Osmanské říši. Po první světové válce se součástí rumunského království stalo Sedmihradsko, Banát, Bukovina a Besarábie. Během druhé světové války bylo Rumunsko součástí fašistické Osy a spojencem nacistického Německa. V roce 1944 se však připojilo ke Spojencům. Během války ztratilo některá území, z nichž po skončení války získalo zpět pouze severní Transylvánii. Po válce se Rumunsko rovněž stalo republikou a zemí východního bloku. Bylo členem RVHP i Varšavské smlouvy, byť spolu s Jugoslávií odolávalo plné hegemonii Moskvy. Po revoluci v roce 1989 přešlo k demokracii a tržní ekonomice. Od roku 2004 je členem Severoatlantické aliance, od roku 2007 Evropské unie.

Přes 80 % obyvatel se hlásí k východní pravoslavné církvi a 91 % hovoří rumunštinou.

Zbytky římské Sarmizegetusi Území, z něhož Římané udělali svou provincii Dacia Traiana, si však i po dobytí ponechalo značnou míru samostatnosti. Římané ovlivnili místní obyvatele jazykově a lidová verze latiny se tak stala základem rumunštiny. Dokonce i pojem Rumunsko je odvozen z latinského pojmu romanus, tedy "římský občan" (prvně byl užit v 16. století italskými cestovateli). Staletí žila Dácie pod nadvládou Říma vcelku blahobytně. Okolo roku 210 však začali území ohrožovat svými nájezdy Karpové a Gótové. Římané nedokázali provincii ubránit a císař Aurelianus nařídil v roce 271 evakuaci celé provincie. Jak velké množství obyvatelstva skutečně odešlo, je nejasné. O podílu Dáků a římských kolonistů na etnogenezi Rumunů tak vedou odborníci dodnes diskuse.

Raný středověk byl na území Rumunska velmi nepřehledný. Po odchodu Římanů vládli Gótové, ale jejich vláda skončila roku 376, po invazi Hunů. Hunové přinutili zbytky místního obyvatelstva k podrobení, ale jejich říše se zhroutila v roce 454. Poté se území zmocnili Gepidové. Ti byli poraženi kočovnými Avary, kteří na rumunském území kolem roku 570 založili mocnou říši. V roce 680 přišli do oblasti dolního Dunaje z eurasijských stepí Protobulhaři. Řada slovanských místních jmen v Rumunsku upomíná, že Slované byli významnou součástí rumunského "tavícího kotle", a to nejen bulharští. Po zhroucení avarského kaganátu na konci 8. století se nicméně právě Bulharsko stalo dominantní kulturní a politickou silou regionu a zabralo území až k řece Tise. Kontrolu nad severem území získali v první polovině 9. století Maďaři, ale na konci století je vytlačili Pečeněhové. O několik století později se psalo v kronice Gesta Hungarorum, že se Maďaři střetli na území Rumunska i s Chazary či Sikuly, ale to se řadě historiků nezdá důvěryhodné.

222x222pixelů]]Během vlády Michala Chrabrého byla roku 1600 tři knížectví poprvé spojena do jednoho státního celku. Michalova krátce existující říše pokrývala téměř celé území současného Rumunska. Sousední mocnosti Michala sice již v září roku 1600 donutily k abdikaci, ale stal se důležitým rumunským symbolem, zvláště pro obrozence 19. století. Michal utekl po svržení do Prahy, na dvůr Rudolfa II., svého velkého spojence, ten ho ale nakonec nechal zavraždit.

Ač pokus o velký rumunský stát nevyšel, mnohá knížata ze všech tří knížectví si dokázala v 17. století zajistit vysokou míru suverenity. V Sedmihradsku to byl například Gabriel Betlen, známý svým angažmá po boku českých stavů v protihabsburském povstání. Ve Valašsku Matei Basarab (vládl 1632-1654), jenž dal sepsat první valašský zákoník a byl znám jako velký patron umělců. V Moldavsku pak zejména Vasile Lupu (1634-1653), známý jako "nejbohatší muž křesťanského východu".

Spojené armády Svaté ligy vyhnaly v letech 1684 až 1699 osmanská vojska ze střední Evropy a Sedmihradské knížectví bylo roku 1711 znovu plně začleněno do habsburské monarchie. V Moldavsku a Valašsku však došlo k úplně opačnému vývoji. Moldavský vládce Dimitrie Cantemir a valašský kníže Constantin Brâncoveanu se pokusili vydobýt si nezávislost na Osmanech spojenectvím s Ruskem a Habsburky, ale jejich hra nevyšla. Osmani je sesadili, přestali definitivně věřit lokálním vládcům a nastolili mnohem tužší režim, přičemž do čela obou zemí dosazovali své vlastní panovníky, obvykle tzv. fanarioty, osmanské Řeky z Cařihradu. Fanariotská knížata prováděla nemilosrdnou daňovou politiku a rozpustila armádu. Ani v habsburském Sedmihradsku se ale Rumunům v 18. století nevedlo příliš dobře. Nebyli uznáváni jako národ, a když chtěl tuto výsadu pro ně biskup Inocențiu Micu-Klein vybojovat, byl vyhnán do exilu.

Tlak Habsburků a Ruska na osmanská území v jihovýchodní Evropě však nepolevoval. Habsburská monarchie anektovala v roce 1775 severozápadní část Moldávie neboli Bukovinu. V roce 1812 se Ruské impérium zmocnilo východní poloviny Moldávie neboli Besarábie. Po rusko-turecké válce v letech 1828-1829 donutil Drinopolský mír stále slábnoucí Osmanskou říši udělit Valašsku i Moldávii autonomii.