Estonština
Oblast jižní estonštiny Estonština (estonsky eesti keel) je jazyk baltofinské větve ugrofinských jazyků. Estonština je příbuzná s finštinou a vzdáleně také s maďarštinou. Do skupiny ugrofinských jazyků patří také několik malých jazyků, například livonština, karelština, laponština, marijština a další. Estonština není příbuzná s jazyky sousedních národů (ruštinou, lotyštinou, švédštinou), které patří do indoevropské jazykové rodiny.
Estonsky jakožto mateřským jazykem mluví celostvětově přibližně 1,1 milionu lidí, z nichž většina (asi 922 000) žije v Estonsku. Estonština je jediným úředním jazykem v Estonsku a jedním z dvaceti tří úředních jazyků Evropské unie.
Jedním z charakteristických rysů estonštiny je trojí délka hlásek: krátká, dlouhá a předlouhá. Těchto různých délek nabývají nejen samohlásky, ale i souhlásky.
Nejstarší doložený výskyt estonského slova se datuje do 8. století n. l., kdy kněz Aethicus Ister ve svém díle Cosmographia zmínil ostrov Taraconta (Tharaconta). Jde pravděpodobně buď o označení celého Estonska, nebo jeho největšího ostrova Saaremaa. Jméno Taraconta lze vyložit jako spojení slov Taara a kond. Taara byl zřejmě jedním z nejdůležitějších bohů starých Estonců a přípona -kond (staroestonsky -konda) v estonštině označuje skupinu lidí, např. perekond je „rodina“, anebo územní jednotku, např. maakond je „provincie, kraj“. „Taraconta“ tak mohlo být označením Estonců jako „uctívačů boha Taary“ nebo estonského území jako „země boha Taary“.
Více písemných záznamů o vývoji estonštiny se dochovalo z 13. století. Například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae popisující křížové výpravy německých a skandinávských křižáků proti Estoncům již obsahuje slova a části vět v estonštině.
V důsledku křížových výprav se na území dnešního Estonska a Lotyšska usadila dolnoněmecká šlechta a měšťané. Přestože v průběhu následujících 700 let se na tomto území střídala období různé cizí nadvlády (dánské, polské, švédské, ruské), nejsilněji estonštinu ovlivnily dolní němčina a horní němčina a také místní dialekty baltské němčiny, které se z nich vyvinuly.
Prvním souvislým estonským textem je rukopis Kullamaa z let 1524–1528. Jde o jedenáct dochovaných stránek luteránského katechismu, které obsahují dvě modlitby – Otčenáš a Zdrávas Maria – a vyznání víry.
První estonské gramatiky a slovníky byly sestaveny v 17. století v němčině a latině. Autorem první z nich byl v roce 1637 německý farář Heinrich Stahl. Od té doby do současnosti se rozvíjí také literatura v estonštině, ačkoliv až do poloviny 18. století o status spisovné estonštiny bojovaly dvě jazykové varianty, severní (okolí Tallinnu) a jižní (okolí Tartu) estonština. V roce 1739 byl vydán první úplný překlad Bible do estonštiny. Vzhledem k tomu, že šlo o severní estonštinu, získala tato jazyková varianta dominantní postavení. Druhým důvodem úpadku jižní estonštiny bylo vypálení Tartu v roce 1708 během války mezi Švédy a Rusy a následná deportace jeho obyvatel do Ruska.
V období národního obrození v polovině 19. století dochází k prudkému rozvoji estonštiny, která se z jazyka rolníků stala jazykem kultury. Estonština se začala používat také ve vědě. Karl August Hermann v roce 1884 vydal první gramatiku estonštiny psanou estonsky, což hrálo významnou roli při její standardizaci.
Během prvních desetiletí 20. století si estonské vzdělané vrstvy určily za cíl rozvoj estonštiny jako evropského kulturního jazyka. Důležitou roli v tomto úsilí měl Johannes Aavik, který se snažil o to, aby literární jazyk byl bohatší a krásnější. Vycházel při tom z finštiny a estonských nářečí, ale vytvářel také umělá slova a tvary. Dalším významným průkopníkem v oblasti jazyka byl Johannes Voldemar Veski, jenž se zaměřil na standardizaci terminologie. Jeho největším přínosem je standardizace přípon, kterými se odvozují estonská slova.
Estonsky jakožto mateřským jazykem mluví celostvětově přibližně 1,1 milionu lidí, z nichž většina (asi 922 000) žije v Estonsku. Estonština je jediným úředním jazykem v Estonsku a jedním z dvaceti tří úředních jazyků Evropské unie.
Jedním z charakteristických rysů estonštiny je trojí délka hlásek: krátká, dlouhá a předlouhá. Těchto různých délek nabývají nejen samohlásky, ale i souhlásky.
Nejstarší doložený výskyt estonského slova se datuje do 8. století n. l., kdy kněz Aethicus Ister ve svém díle Cosmographia zmínil ostrov Taraconta (Tharaconta). Jde pravděpodobně buď o označení celého Estonska, nebo jeho největšího ostrova Saaremaa. Jméno Taraconta lze vyložit jako spojení slov Taara a kond. Taara byl zřejmě jedním z nejdůležitějších bohů starých Estonců a přípona -kond (staroestonsky -konda) v estonštině označuje skupinu lidí, např. perekond je „rodina“, anebo územní jednotku, např. maakond je „provincie, kraj“. „Taraconta“ tak mohlo být označením Estonců jako „uctívačů boha Taary“ nebo estonského území jako „země boha Taary“.
Více písemných záznamů o vývoji estonštiny se dochovalo z 13. století. Například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae popisující křížové výpravy německých a skandinávských křižáků proti Estoncům již obsahuje slova a části vět v estonštině.
V důsledku křížových výprav se na území dnešního Estonska a Lotyšska usadila dolnoněmecká šlechta a měšťané. Přestože v průběhu následujících 700 let se na tomto území střídala období různé cizí nadvlády (dánské, polské, švédské, ruské), nejsilněji estonštinu ovlivnily dolní němčina a horní němčina a také místní dialekty baltské němčiny, které se z nich vyvinuly.
Prvním souvislým estonským textem je rukopis Kullamaa z let 1524–1528. Jde o jedenáct dochovaných stránek luteránského katechismu, které obsahují dvě modlitby – Otčenáš a Zdrávas Maria – a vyznání víry.
První estonské gramatiky a slovníky byly sestaveny v 17. století v němčině a latině. Autorem první z nich byl v roce 1637 německý farář Heinrich Stahl. Od té doby do současnosti se rozvíjí také literatura v estonštině, ačkoliv až do poloviny 18. století o status spisovné estonštiny bojovaly dvě jazykové varianty, severní (okolí Tallinnu) a jižní (okolí Tartu) estonština. V roce 1739 byl vydán první úplný překlad Bible do estonštiny. Vzhledem k tomu, že šlo o severní estonštinu, získala tato jazyková varianta dominantní postavení. Druhým důvodem úpadku jižní estonštiny bylo vypálení Tartu v roce 1708 během války mezi Švédy a Rusy a následná deportace jeho obyvatel do Ruska.
V období národního obrození v polovině 19. století dochází k prudkému rozvoji estonštiny, která se z jazyka rolníků stala jazykem kultury. Estonština se začala používat také ve vědě. Karl August Hermann v roce 1884 vydal první gramatiku estonštiny psanou estonsky, což hrálo významnou roli při její standardizaci.
Během prvních desetiletí 20. století si estonské vzdělané vrstvy určily za cíl rozvoj estonštiny jako evropského kulturního jazyka. Důležitou roli v tomto úsilí měl Johannes Aavik, který se snažil o to, aby literární jazyk byl bohatší a krásnější. Vycházel při tom z finštiny a estonských nářečí, ale vytvářel také umělá slova a tvary. Dalším významným průkopníkem v oblasti jazyka byl Johannes Voldemar Veski, jenž se zaměřil na standardizaci terminologie. Jeho největším přínosem je standardizace přípon, kterými se odvozují estonská slova.
Státní území
-
Estonsko
Estonsko, plným názvem Estonská republika , je území a stát v severní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu jej odděluje od Finska, přibližně 300 km moře na západě od Švédska. Na východě sousedí Estonsko s Ruskem (ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem) a na jihu s Lotyšskem (nejdelší suchozemská hranice). Území Estonska se skládá z pevniny a 2 222 ostrovů v Baltském moři, které spolu mají plochu 45 227 kilometrů čtverečních, na nichž žije zhruba 1,2 milionu obyvatel. Hlavním městem je Tallinn ležící na severním pobřeží. Dalším významným kulturním centrem je Tartu.
Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci hovořící estonštinou – třetím nejrozšířenějším uralským jazykem blízkým finštině. Estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste.