Kornština
Kornština (kornsky ) je keltský britanský jazyk. V novověku vymřela, v posledním století však dochází k jejímu pozvolnému znovuoživení. Kornštinou se stále více hovoří na území britského Cornwallu; ten byl znám v raném středověku též jako Západní Wales (v překladu z tehdejší angličtiny "[země] západních cizinců"). Počet mluvčích nebyl nikdy příliš vysoký; odhaduje se, že i v období nejvyššího používání ve 13. století ji nepoužívalo více než 40 tisíc Cornwallanů, čili asi 80 % tehdejší populace poloostrova. Hlavní rána pro jazyk přišla v polovině 16. století po masakru Cornwallanů, kteří povstali na protest proti násilnému zavedení anglické (tj. anglikánské) Knihy společných modliteb (Book of Common Prayer). Angličtina v bohoslužbě, spolu se značně sníženým stavem kornsky hovořících obyvatel, se ukázala jako zásadní bod obratu. Kornština vymřela v pozdním 18. století, ačkoli někteří mluvčí s omezenou znalostí jazyka přežili až do 19. století. Ve 20. století se však díky intenzivním snahám kornštinu podařilo oživit a počet mluvčích je dnes odhadován na téměř 10 000, skutečně plynně kornsky hovořilo v roce 2008 na dva tisíce Cornwallanů a růstový trend pokračuje. Je zajímavé, že proces návratu kornštiny, na rozdíl od manštiny či irštiny nepodporované státními institucemi, dosahuje viditelných úspěchů.
Kornština sdílí více než 80 % slovní zásoby s bretonštinou a 75 % s velštinou, přičemž s prvně jmenovaným jazykem sdílí nejvíce znaků.
Přestože byl počet uživatelů kornštiny vždy omezený, bylo v tomto jazyce napsáno v průběhu středověku mnoho originálních děl. Příkladem může být Beunans Meriasek (Životopis sv. Meriaska) z roku 1504 či Ordinalia (cca r. 1400) mající v originále 9 000 řádek textu.
Kornštinu lze vydělit na čtyři základní období vývoje, jedno přechodné a jedno moderní období; to jest období proto-kornštiny, starokornštiny, střední kornštiny, pozdní kornštiny, éra přechodná a po ní přichází dnešní moderní kornština. První fázi, údobí proto-kornštiny, lze datovat mezi léty 600–900 n. l. V této době byla kornština definitivně oddělena, izolována od ostatních keltských jazyků na Britských ostrovech. Silná podobnost mezi kornštinou a bretonštinou pramení z událostí předcházejícím těmto datům; existuje předpoklad, že v post-římské epoše došlo k vystěhování keltských mluvčí z jižní Anglie do Bretaně. Vzhledem k nepatrným vzdálenostem mezi Bretaní a Cornwallem a velmi častým kontaktům obou břehů jsou jazyky obou oblastí de facto nejpodobnější ze všech žijících keltských jazyků. Nově formovaný dialekt-jazyk se v první fázi vyvíjel bez dokumentace; krom několika vlastních jmen kornských králů a místních toponym zachovaných v latinské literatuře neznáme jiné dokumenty.
Druhou fází jazyka, nejčastěji konfinovanou mezi léty 900–1200, je období starokornské. Do tohoto rozpětí spadají první dochované stopy staré kornštiny nalezené v latinsky psaných manuskriptech. První takovéto jazykové památky pochází z devátého století. Nepatrná glosa byla nalezena v kopii Boëthiovy De Consolatione Philosophiae z devátého století, do řádově stejného období lze datovat kornštinu v Bodminských emancipacích otroků. V období nezávislého Cornwallu (mezi 6–10. stoletím) byl jazyk rozšířen mnohem dále na východ od poloostrova, zcela jistě v Devonu, odkud byl úplně vytlačen angličtinou v průběhu středověku. Příkladem z pozdní fáze starokornštiny je několik glos v pozoruhodném díle Prophetiae Merlini (Proroctví Merlinovo), psané Janem Cornwallským někdy kolem roku 1140. Dobytí Anglie Normany po r. 1066 přineslo Cornwallu příliv mnoha Bretonců; Vilém I. Dobyvatel byl extrémně schopný a chytrý vládce, využil proto blízkost pevninského keltského jazyka Brezhoneg (tj. bretonštiny) k britskému jazyku Brethoneg (tj. k britonštině, jazyku Británie, myšleno kornštinu) a dosadil na velká cornwallská panství a manství mnoho rodin z příbuzné Bretaně; tento tah skutečně přinesl klidný přerod Cornwallu v anglickou autonomní državu. Kornštině přinesla nová doba další silná jazyková ovlivnění větší a mocnější Bretaní. I sama kornština postupně přijala název kernowek, aby byla odlišena od bretonštiny.
Třetí fází je střední kornština, kterou lze vymezit od počátku 13. století do druhé poloviny 16. století. Toto je pro kornštinu nejvýznamnější doba dějin, z této doby známe nejslavnější díla psaná v tomto jazyce a z tohoto období přímo čerpá většina dnešních cornwallských odborníků-budovatelů dnešní kornštiny. Toto období zažilo nárůst obyvatelstva uvnitř Cornwallu, částečně díky anglickým přistěhovalcům (Cornwall byl tehdy velmi hospodářsky úspěšná oblast) a následkem toho kornština přestala fungovat jako jediný jazyk Cornwallu. Měnila se i jazyková hranice mezi oběma jazyky; kornština začala ustupovat angličtině; prvními místy, kde jazyk přestal být používán v denní komunikaci je severovýchod u města Bude někdy před rokem 1300. Přesto je pozoruhodné, že ve středokornském období autonomního vývoje Cornwallu a prosperity byl ústup kornštiny na západ nejen zastaven, ale jazyk byl naopak posilován a znovuoživován na východě Cornwallu. Středokornské literatury se zachovalo odhadem na 20 tisíc řádek textu; naše znalosti tehdejší literatury jsou nicméně stále nekompletní a v budoucnu lze očekávat nalezení dalších děl z tohoto období. Prameny středokornštiny jsou např. Pascon agas Arluth (Zesnutí našeho Pána, cca r. 1375), dále náboženské veršované drama Ordinalia (c. 1400), určená pro veřejný přednes. Nejdelším známým dílem z této doby je Beunans Meriasek (c. 1504), legendický záznam o životě syna vládce Cornwallu, sv. Meriaska a o životě sv. Sylvestra. Tato legenda, rovněž určená pro vícedenní veřejný přednes na speciálních místech, vypráví na 9000 řádcích o patronu města Cambron Bretonci sv. Meriaskovi a o divech sv. Sylvestra, který se podle tohoto vyprávění mimo jiné podílel na pokřestění císaře Konstantina. Opět náboženským spisem z r. 1611 je Gwreans an Bys (Stvoření světa, od Williama Jordana z Helstonu) a Bewnans Ke (Životopis sv. Key) z počátku 16. století. Životopis Sv. Key (původem Bretonce) obsahuje mnoho z arturovské legendy, příběh zasahuje i do Říma. Pozoruhodné je, že byl nalezen až v roce 2000 ve Walesu. Dochovanou prózu v kornštině reprezentují tzv. Tregearské Homilie (c. 1556–8) přeložené Janem Tregearem. Představují jádro tradiční kornské prózy. Jak vidno, většina středokornských děl měla edukativní charakter a vznikla pro účely přiblížení Bible a ctnostného života světců obyčejným (tj. negramotným) lidem. Místy vzniků těchto děl byly hlavně cornwallské kláštery, jejichž násilným zánikem v polovině 16. století byla kornštině uštědřena tvrdá rána; zejména zničení aktivní Kollji Glasneth (Glasney College) v roce 1548 spolu se zákazem mnoha kornských tradic a obyčejů Tudorovci napáchalo mnoho škod. Koncem středokornského éry došlo k definitivnímu ústupu jazyka v jádru Cornwallu; po krvavě poraženém povstání Cornwallanů a úřední dominanci angličtiny v nové éře unifikace země za Tudorovců zažil Cornwall sestup k poslední fázi vývoje tradiční kornštiny. Stopy odporu a nenávisti vůči anglifikaci Cornwallu lze nalézt v jasných náznacích v mnoha dílech vzniknuvších v té době.
Čtvrté údobí kornštiny (tj. pozdní kornština) lze datovat přibližně od roku 1600 do pozdního 18. století; nicméně vzhledem k faktu, že tento jazyk nikdy úplně nevymizel lze mluvit o přechodné fázi mezi pozdní a moderní kornštinou mezi roky 1800 a 1900. Pozdní kornština je stádiem úpadku; jazykem se postupně přestávalo mluvit i v západní části Cornwallu. Odhady hovoří o 14 000 mluvčích v polovině 17. století a o pouhých 5 000 na konci toho samého století. Poslední mše v kornštině se celebrovaly přibližně v letech 1667/1678 patrně v Ludewanu, Lanndewynneku či Tewennoku na poloostrově Lizard jižně od města Helston. Ve stejné době se přestalo hovořit kornštinou na souostroví Syllan. Nejzápadnější část pevninského Cornwallu přestala mluvit tímto jazykem kolem poloviny 18. století, jazyk sám ovšem zůstal u dílčích rodin ve sféře náboženské, u tradičních řemesel (např. v rybářství) či v počítání dále v používání až do 19. a počátku 20. století. Tato doba je také érou silného vystěhovalectví Cornwallanů do zámoří; někteří odhadují počet lidí v zámoří s místními kořeny na 5 milionů, tj. na desetinásobek dnešní celkové populace poloostrova. Je jisté, že vystěhovalectví silně poškodilo kornštinu podobně jako v Irsku či Skotsku. Pozdní kornština začala silně přejímat slova, gramatické jevy a fonetiku z dominantní angličtiny. Děl psaných v pozdní kornštině je málo; Nicholas Boson napsal tři významné spisy, jmenovitě Nebbaz gerriau dro tho Carnoack (Několik slov o kornštině) vzniklé někdy mezi 1675–1708, dále Jowan Chy-an-Horth, py, An try foynt a skyans(Jan Chyannorský neboli tři podstaty moudrosti, původ před rokem 1707) a Pokroky vévodkyně cornwallské. Z roku 1778 se dochoval prostý dopis psaný rodilým mluvčím Wiliamem Bodinarem, zajímavý i popisem tehdejší situace kornštiny. Nejpozdnější známou památkou je píseň Krankův rým od Jana Daveyho (samý konec 19. století). Poslední osobou znající opravdu výborně kornštinu (a minimálně hovořící anglicky) byla známá Dolly Pentreath (zemřela 1777). O tomto údaji se vedou spekulace, protože hrstka rodilých mluvčích je známa i z mnohem pozdějších dob. Fonetiku (a vlastní jazykové památky) z pozdní kornštiny bylo možno odvodit díky výzkumu velšsky hovořícího jazykovědce Edwarda Lhuyda, který v roce 1700 navštívil Cornwall. Na jeho dílo Archaeologia Britannica se navazuje dodnes.
Kornština sdílí více než 80 % slovní zásoby s bretonštinou a 75 % s velštinou, přičemž s prvně jmenovaným jazykem sdílí nejvíce znaků.
Přestože byl počet uživatelů kornštiny vždy omezený, bylo v tomto jazyce napsáno v průběhu středověku mnoho originálních děl. Příkladem může být Beunans Meriasek (Životopis sv. Meriaska) z roku 1504 či Ordinalia (cca r. 1400) mající v originále 9 000 řádek textu.
Kornštinu lze vydělit na čtyři základní období vývoje, jedno přechodné a jedno moderní období; to jest období proto-kornštiny, starokornštiny, střední kornštiny, pozdní kornštiny, éra přechodná a po ní přichází dnešní moderní kornština. První fázi, údobí proto-kornštiny, lze datovat mezi léty 600–900 n. l. V této době byla kornština definitivně oddělena, izolována od ostatních keltských jazyků na Britských ostrovech. Silná podobnost mezi kornštinou a bretonštinou pramení z událostí předcházejícím těmto datům; existuje předpoklad, že v post-římské epoše došlo k vystěhování keltských mluvčí z jižní Anglie do Bretaně. Vzhledem k nepatrným vzdálenostem mezi Bretaní a Cornwallem a velmi častým kontaktům obou břehů jsou jazyky obou oblastí de facto nejpodobnější ze všech žijících keltských jazyků. Nově formovaný dialekt-jazyk se v první fázi vyvíjel bez dokumentace; krom několika vlastních jmen kornských králů a místních toponym zachovaných v latinské literatuře neznáme jiné dokumenty.
Druhou fází jazyka, nejčastěji konfinovanou mezi léty 900–1200, je období starokornské. Do tohoto rozpětí spadají první dochované stopy staré kornštiny nalezené v latinsky psaných manuskriptech. První takovéto jazykové památky pochází z devátého století. Nepatrná glosa byla nalezena v kopii Boëthiovy De Consolatione Philosophiae z devátého století, do řádově stejného období lze datovat kornštinu v Bodminských emancipacích otroků. V období nezávislého Cornwallu (mezi 6–10. stoletím) byl jazyk rozšířen mnohem dále na východ od poloostrova, zcela jistě v Devonu, odkud byl úplně vytlačen angličtinou v průběhu středověku. Příkladem z pozdní fáze starokornštiny je několik glos v pozoruhodném díle Prophetiae Merlini (Proroctví Merlinovo), psané Janem Cornwallským někdy kolem roku 1140. Dobytí Anglie Normany po r. 1066 přineslo Cornwallu příliv mnoha Bretonců; Vilém I. Dobyvatel byl extrémně schopný a chytrý vládce, využil proto blízkost pevninského keltského jazyka Brezhoneg (tj. bretonštiny) k britskému jazyku Brethoneg (tj. k britonštině, jazyku Británie, myšleno kornštinu) a dosadil na velká cornwallská panství a manství mnoho rodin z příbuzné Bretaně; tento tah skutečně přinesl klidný přerod Cornwallu v anglickou autonomní državu. Kornštině přinesla nová doba další silná jazyková ovlivnění větší a mocnější Bretaní. I sama kornština postupně přijala název kernowek, aby byla odlišena od bretonštiny.
Třetí fází je střední kornština, kterou lze vymezit od počátku 13. století do druhé poloviny 16. století. Toto je pro kornštinu nejvýznamnější doba dějin, z této doby známe nejslavnější díla psaná v tomto jazyce a z tohoto období přímo čerpá většina dnešních cornwallských odborníků-budovatelů dnešní kornštiny. Toto období zažilo nárůst obyvatelstva uvnitř Cornwallu, částečně díky anglickým přistěhovalcům (Cornwall byl tehdy velmi hospodářsky úspěšná oblast) a následkem toho kornština přestala fungovat jako jediný jazyk Cornwallu. Měnila se i jazyková hranice mezi oběma jazyky; kornština začala ustupovat angličtině; prvními místy, kde jazyk přestal být používán v denní komunikaci je severovýchod u města Bude někdy před rokem 1300. Přesto je pozoruhodné, že ve středokornském období autonomního vývoje Cornwallu a prosperity byl ústup kornštiny na západ nejen zastaven, ale jazyk byl naopak posilován a znovuoživován na východě Cornwallu. Středokornské literatury se zachovalo odhadem na 20 tisíc řádek textu; naše znalosti tehdejší literatury jsou nicméně stále nekompletní a v budoucnu lze očekávat nalezení dalších děl z tohoto období. Prameny středokornštiny jsou např. Pascon agas Arluth (Zesnutí našeho Pána, cca r. 1375), dále náboženské veršované drama Ordinalia (c. 1400), určená pro veřejný přednes. Nejdelším známým dílem z této doby je Beunans Meriasek (c. 1504), legendický záznam o životě syna vládce Cornwallu, sv. Meriaska a o životě sv. Sylvestra. Tato legenda, rovněž určená pro vícedenní veřejný přednes na speciálních místech, vypráví na 9000 řádcích o patronu města Cambron Bretonci sv. Meriaskovi a o divech sv. Sylvestra, který se podle tohoto vyprávění mimo jiné podílel na pokřestění císaře Konstantina. Opět náboženským spisem z r. 1611 je Gwreans an Bys (Stvoření světa, od Williama Jordana z Helstonu) a Bewnans Ke (Životopis sv. Key) z počátku 16. století. Životopis Sv. Key (původem Bretonce) obsahuje mnoho z arturovské legendy, příběh zasahuje i do Říma. Pozoruhodné je, že byl nalezen až v roce 2000 ve Walesu. Dochovanou prózu v kornštině reprezentují tzv. Tregearské Homilie (c. 1556–8) přeložené Janem Tregearem. Představují jádro tradiční kornské prózy. Jak vidno, většina středokornských děl měla edukativní charakter a vznikla pro účely přiblížení Bible a ctnostného života světců obyčejným (tj. negramotným) lidem. Místy vzniků těchto děl byly hlavně cornwallské kláštery, jejichž násilným zánikem v polovině 16. století byla kornštině uštědřena tvrdá rána; zejména zničení aktivní Kollji Glasneth (Glasney College) v roce 1548 spolu se zákazem mnoha kornských tradic a obyčejů Tudorovci napáchalo mnoho škod. Koncem středokornského éry došlo k definitivnímu ústupu jazyka v jádru Cornwallu; po krvavě poraženém povstání Cornwallanů a úřední dominanci angličtiny v nové éře unifikace země za Tudorovců zažil Cornwall sestup k poslední fázi vývoje tradiční kornštiny. Stopy odporu a nenávisti vůči anglifikaci Cornwallu lze nalézt v jasných náznacích v mnoha dílech vzniknuvších v té době.
Čtvrté údobí kornštiny (tj. pozdní kornština) lze datovat přibližně od roku 1600 do pozdního 18. století; nicméně vzhledem k faktu, že tento jazyk nikdy úplně nevymizel lze mluvit o přechodné fázi mezi pozdní a moderní kornštinou mezi roky 1800 a 1900. Pozdní kornština je stádiem úpadku; jazykem se postupně přestávalo mluvit i v západní části Cornwallu. Odhady hovoří o 14 000 mluvčích v polovině 17. století a o pouhých 5 000 na konci toho samého století. Poslední mše v kornštině se celebrovaly přibližně v letech 1667/1678 patrně v Ludewanu, Lanndewynneku či Tewennoku na poloostrově Lizard jižně od města Helston. Ve stejné době se přestalo hovořit kornštinou na souostroví Syllan. Nejzápadnější část pevninského Cornwallu přestala mluvit tímto jazykem kolem poloviny 18. století, jazyk sám ovšem zůstal u dílčích rodin ve sféře náboženské, u tradičních řemesel (např. v rybářství) či v počítání dále v používání až do 19. a počátku 20. století. Tato doba je také érou silného vystěhovalectví Cornwallanů do zámoří; někteří odhadují počet lidí v zámoří s místními kořeny na 5 milionů, tj. na desetinásobek dnešní celkové populace poloostrova. Je jisté, že vystěhovalectví silně poškodilo kornštinu podobně jako v Irsku či Skotsku. Pozdní kornština začala silně přejímat slova, gramatické jevy a fonetiku z dominantní angličtiny. Děl psaných v pozdní kornštině je málo; Nicholas Boson napsal tři významné spisy, jmenovitě Nebbaz gerriau dro tho Carnoack (Několik slov o kornštině) vzniklé někdy mezi 1675–1708, dále Jowan Chy-an-Horth, py, An try foynt a skyans(Jan Chyannorský neboli tři podstaty moudrosti, původ před rokem 1707) a Pokroky vévodkyně cornwallské. Z roku 1778 se dochoval prostý dopis psaný rodilým mluvčím Wiliamem Bodinarem, zajímavý i popisem tehdejší situace kornštiny. Nejpozdnější známou památkou je píseň Krankův rým od Jana Daveyho (samý konec 19. století). Poslední osobou znající opravdu výborně kornštinu (a minimálně hovořící anglicky) byla známá Dolly Pentreath (zemřela 1777). O tomto údaji se vedou spekulace, protože hrstka rodilých mluvčích je známa i z mnohem pozdějších dob. Fonetiku (a vlastní jazykové památky) z pozdní kornštiny bylo možno odvodit díky výzkumu velšsky hovořícího jazykovědce Edwarda Lhuyda, který v roce 1700 navštívil Cornwall. Na jeho dílo Archaeologia Britannica se navazuje dodnes.