Rétorománština
Rétorománština, také románština (rétorománsky ', ') je počtem mluvčích velmi malý jazyk, jímž hovoří asi 0,5 % obyvatel Švýcarska, především v kantonu Graubünden (rétorománsky ). Je jedním z úředních jazyků tohoto kantonu (spolu s němčinou a italštinou) a od roku 1999 jedním ze čtyř úředních jazyků Švýcarské konfederace, předtím od roku 1938 národní řeč. Status úředního jazyka však má pouze ve styku s rétorománsky mluvícími obyvateli Graubündenu. Jako svůj hlavní jazyk ji v roce 2000 uvedlo 0,5 % obyvatel konfederace, 35 095 mluvčích.
Dle statistiky z roku 2019 používalo rétorománštinu jako svůj primární jazyk 40 074 obyvatel Švýcarska. Při sčítání roku 2017 uvedlo rétorománštinu jako svůj hlavní jazyk 28 698 obyvatel kantonu Graubünden (14,7 % obyvatel kantonu). Skutečný počet mluvčích, ovládajících tento jazyk, je však díky značnému počtu bilingvních obyvatel kantonu vyšší.
Rétorománština patří k rétorománským jazykům, podskupině románských jazyků, spolu s dolomitskou ladinštinou a s furlanštinou. Zda tyto jazyky tvoří samostatnou genetickou jednotku, tj. zda je rétorománština geneticky příbuznější dolomitské ladinštině a furlanštině než všem ostatním románským jazykům, nebylo dosud v lingvistickém výzkumu rozhodnuto.
Jazykovědci rétorománštinu dělí do 5 hlavních skupin, „idiomů“: ', ', ', ' a , do kterých shrnují další nářečí. Snahy o utvoření jednotného spisovného jazyka, tzv. , zatím nevedly k úspěchu.
Historické rozšíření rétorománštiny Oblast, kde se dnes mluví graubündenskou rétorománštinou, byla původně osídlena Kelty a pravděpodobně jen na samém východě Graubündenu i Réty. Zařazení Rétů a jejich jazyka je nejisté. Předpokládá se však, že rétorománský jazyk nebyl indoevropský. Vzhledem k fragmentárnímu přenosu rétorománštiny lze jen stěží učinit jistější tvrzení.
Tyto národy si během alpského tažení v roce 15 př. n. l. podrobili Římané, kteří do podrobených oblastí přinesli latinu (především v podobě hovorové vulgární latiny).
Není jisté, jak rychle následovala romanizace. Na konci starověku byly původní předřímské jazyky podle nepřesvědčivých výsledků jazykovědného bádání zřejmě prakticky zaniklé a v rétorománštině zůstalo jen několik substrátových slov. Jedná se především o pojmy typické pro Alpy z oblasti flóry a fauny a označení terénu, například ' „orlí hnízdo“, ' „kámen“, ' „alpská růže“, ' „borůvka“ či „kamenná borovice“.
Od 8./9. století se oblast dostala pod vliv germánských jazyků. Postupem času se úředním jazykem stále více stávala němčina; rétorománština byla v té době opovržlivě považována za „selský jazyk“. O tom, že se rétorománštinou kdysi hovořilo na mnohem větším území, svědčí mimo jiné řada románských názvů a výpůjček v dnes německy mluvících kantonech Glarus a St. Gallen. Ukazují, že až do vrcholného středověku, a zčásti i déle, byla jazyková hranice na severozápadě až v oblasti Gasterland (na jihovýchodě kantonu St. Gallen v okolí dnešních obcí Benken a Amten), a tak celá oblast okolo jezera Walensee (pojmenování Walen- souvisí se slovem Welsch) mluvila také graubündenskou rétorománštinou. Na severovýchodě sahala rétorománská jazyková oblast kolem roku 700 až k Bodamskému jezeru a kolem roku 1100 až k takzvanému Hirschensprungu u Rüthi v údolí Rýna u St. Gallenu. Rozsáhlé oblasti ve Vorarlbersku a v Západním Tyrolsku (údolí Oberinntal, Vinschgau) byly dříve také rétorománské. Oblasti, v jejichž místních jménech se dosud nepřechyluje první slabika (např. (Bad) Ragaz, Sargans, Vaduz (z latinského , „vodovod“), Montafon, Tschagguns a Galtür), byly poněmčeny nejpozději (ne dříve, než v 11. století).
První známé románské dokumenty byly překlady latinských kázání. Prvním známým literárním dílem je píseň , kterou v roce 1527 napsal Gian Travers z Engadinu. V 700 verších popisuje válku o pevnost Musso u jezera Como v letech 1525–1526, která vešla do dějin jako tzv. Musserská válka. Skutečné spisovné jazyky v různých idiomech se objevily až v době reformace. Hlavním důvodem, proč se nevyvinul jednotný spisovný jazyk pro všechny idiomy a proč graubündenská rétorománština stále více ztrácela na úkor němčiny, byla neexistence intelektuálně-politického centra rétorománštiny. Město Chur, které jako jediné přicházelo v úvahu pro takovou funkci, se jako biskupské sídlo dostalo brzy pod německý vliv a od 15. století bylo pouze německojazyčné. Teprve v nedávné době, tj. od počátku 20. století, se zde v důsledku stěhování Rétů do hlavního města mohlo znovu rozvinout centrum rétorománštiny a rétorománské kultury. Tento vývoj jde ruku v ruce s rostoucím rozvojem povědomí o rétorománštině, které před 19. stoletím ještě do značné míry chybělo.
Název rétorománština poprvé použil na konci 19. století romanista Theodor Gartner, který jej uvedl v názvu své ' z roku 1883 a ' z roku 1913; od počátku tak označoval celek rétorománských jazyků. Název je odvozen od římské provincie Raetia, která však zahrnovala mnohem větší území, než byl areál podmaněných Rétů, kteří podle současných výzkumů žili pouze na samém východě současného kantonu Graubünden, konkrétně v dolním Engadinu a údolí Münstertal (Val Müstair).
Dle statistiky z roku 2019 používalo rétorománštinu jako svůj primární jazyk 40 074 obyvatel Švýcarska. Při sčítání roku 2017 uvedlo rétorománštinu jako svůj hlavní jazyk 28 698 obyvatel kantonu Graubünden (14,7 % obyvatel kantonu). Skutečný počet mluvčích, ovládajících tento jazyk, je však díky značnému počtu bilingvních obyvatel kantonu vyšší.
Rétorománština patří k rétorománským jazykům, podskupině románských jazyků, spolu s dolomitskou ladinštinou a s furlanštinou. Zda tyto jazyky tvoří samostatnou genetickou jednotku, tj. zda je rétorománština geneticky příbuznější dolomitské ladinštině a furlanštině než všem ostatním románským jazykům, nebylo dosud v lingvistickém výzkumu rozhodnuto.
Jazykovědci rétorománštinu dělí do 5 hlavních skupin, „idiomů“: ', ', ', ' a , do kterých shrnují další nářečí. Snahy o utvoření jednotného spisovného jazyka, tzv. , zatím nevedly k úspěchu.
Historické rozšíření rétorománštiny Oblast, kde se dnes mluví graubündenskou rétorománštinou, byla původně osídlena Kelty a pravděpodobně jen na samém východě Graubündenu i Réty. Zařazení Rétů a jejich jazyka je nejisté. Předpokládá se však, že rétorománský jazyk nebyl indoevropský. Vzhledem k fragmentárnímu přenosu rétorománštiny lze jen stěží učinit jistější tvrzení.
Tyto národy si během alpského tažení v roce 15 př. n. l. podrobili Římané, kteří do podrobených oblastí přinesli latinu (především v podobě hovorové vulgární latiny).
Není jisté, jak rychle následovala romanizace. Na konci starověku byly původní předřímské jazyky podle nepřesvědčivých výsledků jazykovědného bádání zřejmě prakticky zaniklé a v rétorománštině zůstalo jen několik substrátových slov. Jedná se především o pojmy typické pro Alpy z oblasti flóry a fauny a označení terénu, například ' „orlí hnízdo“, ' „kámen“, ' „alpská růže“, ' „borůvka“ či „kamenná borovice“.
Od 8./9. století se oblast dostala pod vliv germánských jazyků. Postupem času se úředním jazykem stále více stávala němčina; rétorománština byla v té době opovržlivě považována za „selský jazyk“. O tom, že se rétorománštinou kdysi hovořilo na mnohem větším území, svědčí mimo jiné řada románských názvů a výpůjček v dnes německy mluvících kantonech Glarus a St. Gallen. Ukazují, že až do vrcholného středověku, a zčásti i déle, byla jazyková hranice na severozápadě až v oblasti Gasterland (na jihovýchodě kantonu St. Gallen v okolí dnešních obcí Benken a Amten), a tak celá oblast okolo jezera Walensee (pojmenování Walen- souvisí se slovem Welsch) mluvila také graubündenskou rétorománštinou. Na severovýchodě sahala rétorománská jazyková oblast kolem roku 700 až k Bodamskému jezeru a kolem roku 1100 až k takzvanému Hirschensprungu u Rüthi v údolí Rýna u St. Gallenu. Rozsáhlé oblasti ve Vorarlbersku a v Západním Tyrolsku (údolí Oberinntal, Vinschgau) byly dříve také rétorománské. Oblasti, v jejichž místních jménech se dosud nepřechyluje první slabika (např. (Bad) Ragaz, Sargans, Vaduz (z latinského , „vodovod“), Montafon, Tschagguns a Galtür), byly poněmčeny nejpozději (ne dříve, než v 11. století).
První známé románské dokumenty byly překlady latinských kázání. Prvním známým literárním dílem je píseň , kterou v roce 1527 napsal Gian Travers z Engadinu. V 700 verších popisuje válku o pevnost Musso u jezera Como v letech 1525–1526, která vešla do dějin jako tzv. Musserská válka. Skutečné spisovné jazyky v různých idiomech se objevily až v době reformace. Hlavním důvodem, proč se nevyvinul jednotný spisovný jazyk pro všechny idiomy a proč graubündenská rétorománština stále více ztrácela na úkor němčiny, byla neexistence intelektuálně-politického centra rétorománštiny. Město Chur, které jako jediné přicházelo v úvahu pro takovou funkci, se jako biskupské sídlo dostalo brzy pod německý vliv a od 15. století bylo pouze německojazyčné. Teprve v nedávné době, tj. od počátku 20. století, se zde v důsledku stěhování Rétů do hlavního města mohlo znovu rozvinout centrum rétorománštiny a rétorománské kultury. Tento vývoj jde ruku v ruce s rostoucím rozvojem povědomí o rétorománštině, které před 19. stoletím ještě do značné míry chybělo.
Název rétorománština poprvé použil na konci 19. století romanista Theodor Gartner, který jej uvedl v názvu své ' z roku 1883 a ' z roku 1913; od počátku tak označoval celek rétorománských jazyků. Název je odvozen od římské provincie Raetia, která však zahrnovala mnohem větší území, než byl areál podmaněných Rétů, kteří podle současných výzkumů žili pouze na samém východě současného kantonu Graubünden, konkrétně v dolním Engadinu a údolí Münstertal (Val Müstair).
Státní území
-
Švýcarsko
Švýcarsko (zastarale Švýcary,), plným názvem Švýcarská konfederace , je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Švýcarsko sousedí s následujícími státy, se kterými má suchozemské hranice: s Itálií je hranice dlouhá 734,2 km, s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km. Celková délka švýcarských hranic je 1857,9 km.
V názvu státu sice přetrvávají historické výrazy konfederace či spříseženství, ale z hlediska fungování politického systému jde o federaci skládající se ze 26 kantonů, z nichž šest byly původně polokantony. Švýcarsko má obyvatel, z toho je přibližně 25 % cizinců. Vláda a parlament sídlí ve městě Bern, hlavní město Švýcarské konfederace však není oficiálně určeno. Nejvýznamnějšími městskými centry jsou Curych, Ženeva a Basilej.