Vietnamština
Vietnamština (tiếng Việt, méně často Việt ngữ) je úřední jazyk ve Vietnamu. Je mateřským jazykem Vietů, kteří představují 88–90 % obyvatel Vietnamu a patří k nim další více než 3 miliony lidí po celém světě. Je to druhý jazyk pro národnostní menšiny ve Vietnamu. Vietnamština je největší zástupce ze skupiny austroasijských jazyků. Mnoho slov přejala z různých dialektů čínštiny. Dnešní vietnamská abeceda je založena na latince.
V minulosti se vietnamština zapisovala čínskými znaky (ve Vietnamu označené jako chữ nho) a vietnamskými znaky (ve Vietnamu označené jako chữ nôm), které sloužily k fonetickému zápisu vietnamštiny. Většina písemností byla psaná v klasické čínštině, chữ nôm zastával sekundární pozici při zapisování místních básní, nebo jako nápověda při učení chữ nho. Podobná situace byla i s korejským písmem hangŭl. Používat latinku pro zápis vietnamštiny začal už v 17. století francouzský jezuitský misionář Alexandre de Rhodes, který navázal na předchozí práci portugalského misionáře Antonia Barbosy, který zde šířil křesťanství a evropskou vzdělanost o několik desetiletí dříve. Latinku ale užívali pouze při výuce Evropanů vietnamskému jazyku. Bibli a jiné náboženské texty sami přepsali do chữ nôm (nikoliv klasické čínštiny, nebo latinkou psané vietnamštiny) a v téhle formě dále šířili křesťanství v zemi. O staletí později tyto zdroje posloužily nejen jako základ dnešního vietnamského písma, ale také sehrávají významnou roli ve výzkumu chữ nôm.
Dělení obyvatel na znalce a neznalce klasické čínštiny se ovšem nelíbilo francouzským kolonizátorům. Také tehdejší vietnamský král cítil nutnost vzdělávat veškeré vrstvy obyvatelstva, a latinská abeceda (upravená diakritickými znaménky pro potřebu vietnamského tónovacího jazyka) se dá lépe osvojit, než složité čínské znaky, které byly užívány doposud.
V roce 1910 došlo ke standardizaci vietnamštiny a k uzákonění upravené latinky, upřednostňované nad původní čínské a vietnamské znaky, které byly ještě sem tam používány v odlehlých částech země nebo staršími lidmi.
Chữ nho se však ještě vyskytoval na indočínských bankovkách, vydaných francouzským protektorátem těsně po 2. světové válce. Určitou dobu probíhaly pokusy o znovuzavedení tohoto písma v Severním Vietnamu, tato změna se však nakonec ukázala příliš náročná.
Poslední změny v abecedě proběhly v letech 1954–1974, během indočínské války a války ve Vietnamu.
V minulosti se vietnamština zapisovala čínskými znaky (ve Vietnamu označené jako chữ nho) a vietnamskými znaky (ve Vietnamu označené jako chữ nôm), které sloužily k fonetickému zápisu vietnamštiny. Většina písemností byla psaná v klasické čínštině, chữ nôm zastával sekundární pozici při zapisování místních básní, nebo jako nápověda při učení chữ nho. Podobná situace byla i s korejským písmem hangŭl. Používat latinku pro zápis vietnamštiny začal už v 17. století francouzský jezuitský misionář Alexandre de Rhodes, který navázal na předchozí práci portugalského misionáře Antonia Barbosy, který zde šířil křesťanství a evropskou vzdělanost o několik desetiletí dříve. Latinku ale užívali pouze při výuce Evropanů vietnamskému jazyku. Bibli a jiné náboženské texty sami přepsali do chữ nôm (nikoliv klasické čínštiny, nebo latinkou psané vietnamštiny) a v téhle formě dále šířili křesťanství v zemi. O staletí později tyto zdroje posloužily nejen jako základ dnešního vietnamského písma, ale také sehrávají významnou roli ve výzkumu chữ nôm.
Dělení obyvatel na znalce a neznalce klasické čínštiny se ovšem nelíbilo francouzským kolonizátorům. Také tehdejší vietnamský král cítil nutnost vzdělávat veškeré vrstvy obyvatelstva, a latinská abeceda (upravená diakritickými znaménky pro potřebu vietnamského tónovacího jazyka) se dá lépe osvojit, než složité čínské znaky, které byly užívány doposud.
V roce 1910 došlo ke standardizaci vietnamštiny a k uzákonění upravené latinky, upřednostňované nad původní čínské a vietnamské znaky, které byly ještě sem tam používány v odlehlých částech země nebo staršími lidmi.
Chữ nho se však ještě vyskytoval na indočínských bankovkách, vydaných francouzským protektorátem těsně po 2. světové válce. Určitou dobu probíhaly pokusy o znovuzavedení tohoto písma v Severním Vietnamu, tato změna se však nakonec ukázala příliš náročná.
Poslední změny v abecedě proběhly v letech 1954–1974, během indočínské války a války ve Vietnamu.
Státní území
-
Vietnam
Vietnam (česká výslovnost [vjetnam], ), plným názvem Vietnamská socialistická republika (česky též zkratka VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína a Laos. Počet obyvatel přesahuje 97 milionů a Vietnam je tudíž patnáctou nejlidnatější zemí světa a devátou nejlidnatější v Asii. Hlavním městem je Hanoj, největším Ho Či Minovo město s 9 miliony obyvatel. Oficiálním jazykem je vietnamština.
V letech 111 př. n. l. až do roku 939 bylo území Vietnamu součástí Čínského impéria. První nezávislý vietnamský stát vznikl v roce 939, po vietnamském vítězství v bitvě u řeky Bạch Đằng. Vietnamské císařství si poté udrželo suverenitu až do francouzské kolonizace v polovině 19. století, následované japonskou okupací ve 40. letech 20. století. Po jejím konci, 2. září 1945, prezident Ho Či Min vyhlásil vietnamskou nezávislost. S tím se koloniální Francie odmítla smířit a došlo k indočínské válce, v níž byli Francouzi poraženi (rozhodná bitva u Điện Biên Phủ proběhla v roce 1954). Poté byl Vietnam rozdělen na dva státy, severní, komunistický (Vietnamská demokratická republika) a jižní, protikomunistický (Vietnamská republika). Jejich konflikt vedl k vietnamské válce, s přímou účastí Spojených států na straně jižního Vietnamu v letech 1965 až 1973. Válka skončila vítězstvím severního Vietnamu v roce 1975. Vietnam byl poté sjednocen pod komunistickou vládou. V roce 1986 zahájila Komunistická strana Vietnamu řadu ekonomických a politických reforem, které umožnily rozvoj soukromého podnikání a integraci do světové ekonomiky.