Mapa - Čečensko (Chechenskaya Respublika)

Mapa Čečenska Čečensko, někdy také Čečna, plným názvem Čečenská republika, je autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze o rozloze cca 16 tisíc km2. Hraničí s ruskými republikami Dagestánem na východě, Ingušskem na západě a na severu se Stavropolským krajem. Na jihu sousedí s Gruzií.

Přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 zatím žádný stát neuznal nezávislost Čečenska. Jediný stát, který do roku 2001 uznával Čečensko jako samostatný stát, byl Afghánistán pod vládou Tálibánu.

V době rozpadu SSSR vyhlásila skupina čečenských představitelů samostatnost republiky, která trvala od roku 1991 do 1994.

V roce 1992 odmítlo Čečensko spolu s Tatarstánem podepsat přidružovací smlouvu s Ruskou federací, což Rusko neuznalo. V roce 1994 zahájily proruské vojenské skupiny válku, která měla za cíl ovládnout Čečensko. Válka skončila v roce 1996 vítězstvím povstalců. Další pokus o ovládnutí Čečenska Rusko zahájilo v roce 1999. Rusku se sice podařilo Čečensko politicky ovládnout, ale boje pokračovaly až do dubna 2009. Od roku 2007 vládne republice Ramzan Kadyrov, který má podporu ruského prezidenta Vladimira Putina. Kadyrovovi se podařilo situaci v republice stabilizovat a obnovit ekonomický růst.

Po válkách probíhajících od dob Petra I. a po zahájení povstání v roce 1834 pod vedením národního hrdiny Imáma Šamíla, bylo Čečensko roku 1859 dobyto ruskou armádou a stalo se součástí impéria se zvláštními právy. Boje z tohoto období popisoval v literatuře Alexandr Sergejevič Puškin (Kavkazský zajatec). Účastnili se jich vyhnanci (mj. Michail Lermontov).

Dne 30. listopadu 1922 vznikla v rámci RSFSR Čečenská autonomní oblast, jejíž součástí původně nebyl Groznyj, který byl přičleněn až roku 1929. 15. ledna 1934 vznikla sloučením Čečenské autonomní oblasti a Ingušské autonomní oblasti Čečensko-Ingušská autonomní oblast, přeměněná 5. prosince 1936 na Čečensko-Ingušskou ASSR.

Během druhé světové války a obsazení části Kavkazu německými vojsky zahájily některé skupiny Čečenců a Ingušů – s nadějí na vybojování si nezávislosti – spolupráci s Němci, což po vytlačení Němců vedlo (na základě principu kolektivní viny) k rozhodnutí sovětských úřadů v čele s Josifem Stalinem o likvidaci republiky (1944) a vysídlení Čečenců s Inguši do Kazachstánu a na Sibiř. Ve stejné době ale v bojích druhé světové války umíralo mnoho Čečenců a Ingušů (bojujících na straně SSSR), přičemž jejich hrdinské činy nebyly náležitě oceňovány právě z důvodu národnostní příslušnosti. Jedním z Čečenců, kterému medaile za mimořádné zásluhy byla udělena, byl kulometčík Chanpaša Nuradilov, který v různých bitvách zabil více než 900 německých vojáků. V této souvislosti se lze domnívat, že deportace Čečenců a Ingušů byla pouze zbavením se „nepohodlných“ skupin obyvatelstva a spolupráce s Němci byla pouhou záminkou k ospravedlnění vyhnání obyvatel těchto republik ze svého historického území, v rámci kterého například v některých horských oblastech byli obyvatelé zaživa upalováni a stříleni, protože byla ztížena jejich přeprava a samotná přeprava byla uskutečňována v nelidských podmínkách. Během deportací jich asi čtvrtina zemřela. Od 7. března 1944 tak byla dosavadní republika součástí Groznyjské oblasti. Návrat části Čečenců a Ingušů byl umožněn až čtyři roky po Stalinově smrti. Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena.