Makedonština
Makedonština je jihoslovanský jazyk zapisovaný upravenou cyrilicí. Nejblíže má k bulharštině (viz Gramelová, L.; Navýchod) a podle mínění některých bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. Otázka jazykového sebeurčení Makedonců je velmi kontroverzní politické téma. Pro rozlišení od antické (helénské) makedonštiny je zejména řeckými autory označován slavomakedonština.
Řecko považuje jméno tohoto jazyka za neoprávněně užívané, protože jedinou pravou makedonštinou je podle nich řecký dialekt, kterým mluvil starověký vládce Alexandr Veliký, třebaže „řeckost“ tohoto jazyka nebyla přesvědčivě prokázána. Podle nich přišli Slované na toto území až dávno po pádu Makedonské říše, a je tudíž historicky nesprávné říkat slovanskému jazyku makedonština. Nicméně zbytek světa včetně mezinárodních tiskových agentur a lingvistů název makedonština uznává a používá. Bilaterální vztahy Řecka a Severní Makedonie jsou tímto tématem dlouhodobě velice poznamenané.
Za otce myšlenky, že Makedonci jsou samostatný národ nezávislý na Bulharech a že makedonština je svébytný jazyk, je považován spisovatel Ďordi Pulevski. Z etnografického hlediska tuto myšlenku rozvinul a prokázal Krste Misirkov. Makedonská národní identita má epicentrum v protiturecké vzpouře vedené revolucionáři Goce Delčevem, Janem Sandanskim, Dame Gruevem, Pitu Gulim či Dimitarem Vlahovem, o nichž se také zpívá v severomakedonské hymně a kteří jsou považováni za zakladatele národa, ač Bulhaři je považují za Bulhary. Někteří přední zastánci makedonské národní identity, například Krste Misirkov nebo Venko Markovski, se ovšem později sami přiklonili k bulharské identitě a byli pak makedonskými vlastenci považováni za zrádce.
V období královské Jugoslávie (1918–1941) byla makedonština považována za srbský dialekt, podobně jako nebyla uznávána celá makedonská národní identita. Ke změně došlo až po vytvoření socialistické Jugoslávie a obnově po druhé světové válce. Makedonština byla zdokumentována a kodifikována a v republice začala vznikat divadla, hrající hry v makedonském jazyce, podobně jako začaly vycházet knihy v této řeči.
Kromě státu Severní Makedonie, kde je úředním jazykem, je makedonština státem uznaným menšinovým jazykem v albánském okresu Korçë. Rodilí mluvčí také žijí roztroušeně v sousedním Srbsku a Černé Hoře, Řecku a Albánii.
Řecko považuje jméno tohoto jazyka za neoprávněně užívané, protože jedinou pravou makedonštinou je podle nich řecký dialekt, kterým mluvil starověký vládce Alexandr Veliký, třebaže „řeckost“ tohoto jazyka nebyla přesvědčivě prokázána. Podle nich přišli Slované na toto území až dávno po pádu Makedonské říše, a je tudíž historicky nesprávné říkat slovanskému jazyku makedonština. Nicméně zbytek světa včetně mezinárodních tiskových agentur a lingvistů název makedonština uznává a používá. Bilaterální vztahy Řecka a Severní Makedonie jsou tímto tématem dlouhodobě velice poznamenané.
Za otce myšlenky, že Makedonci jsou samostatný národ nezávislý na Bulharech a že makedonština je svébytný jazyk, je považován spisovatel Ďordi Pulevski. Z etnografického hlediska tuto myšlenku rozvinul a prokázal Krste Misirkov. Makedonská národní identita má epicentrum v protiturecké vzpouře vedené revolucionáři Goce Delčevem, Janem Sandanskim, Dame Gruevem, Pitu Gulim či Dimitarem Vlahovem, o nichž se také zpívá v severomakedonské hymně a kteří jsou považováni za zakladatele národa, ač Bulhaři je považují za Bulhary. Někteří přední zastánci makedonské národní identity, například Krste Misirkov nebo Venko Markovski, se ovšem později sami přiklonili k bulharské identitě a byli pak makedonskými vlastenci považováni za zrádce.
V období královské Jugoslávie (1918–1941) byla makedonština považována za srbský dialekt, podobně jako nebyla uznávána celá makedonská národní identita. Ke změně došlo až po vytvoření socialistické Jugoslávie a obnově po druhé světové válce. Makedonština byla zdokumentována a kodifikována a v republice začala vznikat divadla, hrající hry v makedonském jazyce, podobně jako začaly vycházet knihy v této řeči.
Kromě státu Severní Makedonie, kde je úředním jazykem, je makedonština státem uznaným menšinovým jazykem v albánském okresu Korçë. Rodilí mluvčí také žijí roztroušeně v sousedním Srbsku a Černé Hoře, Řecku a Albánii.
Státní území
-
Severní Makedonie
Severní Makedonie (do roku 2019 Makedonie, ), plným názvem Republika Severní Makedonie, je stát na Balkánském poloostrově. Vznikl v roce 1991 jako jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Je to vnitrozemský stát, hraničí s Kosovem na severozápadě, se Srbskem na severu, s Bulharskem na východě, s Řeckem na jihu a s Albánií na západě. Jde přibližně o severní (resp. severozápadní) třetinu větší zeměpisné a historické oblasti Makedonie. Má rozlohu přibližně 26 000 km²; geografie je určena především horami a řekami; nejvyšší pohoří jsou Korab a Šar planina. Hlavní a největší město je Skopje, bydlí v něm zhruba čtvrtina z celkových 2,08 milionu obyvatel země. Většina obyvatel jsou etničtí Makedonci, příslušníci jižních Slovanů. Významnou menšinu s asi 25 % tvoří etničtí Albánci, následují Turci, Romové, Srbové, Bosňané, Arumuni a Bulhaři.
Historie tohoto regionu se datuje do starověku, počínaje královstvím Paeonie, smíšeným thrácko-ilyrským státním zřízením. Na konci šestého století př. n. l. byla oblast začleněna do perské Achaimenovské říše, poté byla ve čtvrtém století př. n. l. připojena ke království Makedonie (Starověká Makedonie). Římané tento region dobyli ve druhém století př. n. l., a ten se stal součástí mnohem větší provincie Makedonie. Oblast zůstala součástí Byzantské říše, ale často ji od počátku šestého století napadaly a usazovaly se zde slovanské kmeny. Po staletích sporu mezi bulharskou, byzantskou a srbskou říší bylo území od poloviny 14. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, kdy se po balkánských válkách v letech 1912 a 1913 území současné Severní Makedonie dostalo pod srbskou nadvládu.